Historie

Severozápadním směrem od svitavského předměstí na katastru města Svitavy a přidružené obce historického Moravského Lačnova se od 15. století rozkládalo několik rybníků, spojených v rybniční soustavu. Ta představovala významný prvek vrchnostenského hospodaření – tj. chovu ryb.

První písemné zmínky o pojmenování rybníků pocházejí až z 30. let 16. století, ale o skutečné existenci starších nádrží není pochyb. Rybníky byly zakládány na loukách a mokřadech v bezprostřední blízkosti města, přičemž základním zdrojem vody byla řeka Svitava a do ní přitékající potoky a vodoteče. Rekonstruovat přesnou polohu vodních nádrží lze částečně až z první katastrální mapy města z roku 1835, ale to již došlo k zásadní změně rybniční soustavy, neboť za olomouckého arcibiskupa Maxmiliana Hamiltona v 70. letech 18. století. většina rybníků byla vysušena a z původních 6 nádrží zůstaly 2 rozlehlejší vodní plochy, aniž zatím reflektují současné umístění nádrží.

S rostoucím zprůmyslňováním města Svitav vzrůstala touha zaměstnanců o provozování z dnešního terminologického hlediska jakési formy rekreace. Již v polovině 19. století byly zakládány tělocvičné spolky a sdružení, které si kladly za cíl rozvoj osobnosti. Masově se začaly budovat a využívat cvičiště, které vyrůstaly i mimo hranice města. Spolky s sebou přinášely i dnešní formy organizované i spontánní kondiční turistiky. Ačkoliv turistické trasy neměly klasického značení, byť směřovaly do atraktivních destinací v okolí Svitav (Brlenka, Gajer, Semanín, Valdek, Opatovec, Opatov). Výchozím místem pro tuto formu turistiky bylo právě místo severozápadu Svitav v oblasti městských lesů (Šibeničního lesa, Liščího lesa). Oblíbenost tohoto území měla svůj logický důsledek – návrh o zbudování jakési klidové zóny a díky vynikající dostupnosti dopravní i sportovní zóny. Na místě někdejšího Šibeničního rybníka a stejnojmenného lesa se v roce 1928 začal realizovat projekt výstavby Pamětního háje hrdinů, tj. klidové zóny, jejímž původním záměrem bylo připomenutí svitavských obětí 1. světové války. Velkorysé plány počítaly, kromě vystavění lesních kaplí, i vybudování lesního amfiteátru, jehož realizaci zbrzdila 2. světová válka.

Celá funkce klidové zóny měla i výrazný faktor vytvořením přírodní přistávací plochy letiště (to vzniklo na dně vysušeného rybníka v prameništi Studeného potoka), zachováním sportovišť, byť v omezené míře, vybudováním zpevněných komunikací k vodní nádrži, resp. hráze se stavidlem. Tato logická rekultivace pozemků si kladla za cíl vytvořit skutečně rekreační zónu veřejného přírodního koupaliště s pláží a ulehčit tak stále více navštěvovanému veřejnému koupališti na Pivovarském rybníce na katastru svitavského předměstí. Výhodou nově zřízeného koupaliště byla rozsáhlá písečná pláž a vhodná profilace terénu, která vznikla odbahňováním (vysoušením) rybníka v 18. století a vytěžení bahna svitavskými občany. Ukázalo se, že jemný písek, který tvořil podloží rybníka, je stavebně nevyužitelný, a tak se jasným vyústěním záměru města stalo vybudování písečné pláže s účelovými stavbami – restaurací, převlékárnou, sociálním zázemím a stavbami rekreační vybavenosti – mola, lávky, 10 metrů vysoké skokanské věže. Výhodná poloha rybníka, který byl pravděpodobně využíván i k chovným účelům, však znamenala i následný rozvoj okolí. V bezprostřední blízkosti rybníka, naproti hrázi, vyrostly i vyhledávané tzv. lesní restaurace s tanečními parkety. Významným podnětem pro rozvoj oblasti bylo vybudování studny s pitnou vodou v sousedství těchto restaurací. Následné komunikační propojení s okolními lesy vedlo k rozvoji turistiky a předpokládalo i místo pro pořádání oblíbených běžeckých závodů. Dramatický zvrat v historii destinace Horního rybníka představoval rok 1945. Rybník se stal místem lidských tragédií, spojených s prvními dny po osvobození. Navážení vojenské techniky a munice do rybníka, zdevastování staveb a vypálení hlavních dřevěných budov na pláži znamenaly césuru v rekreační funkci rybníka.

Zdroj textů: Radoslav Fikejz